Do distribuce se právě dostává nový český film Colette pojďme si tento strhující příběh trochu představit. Colette vznikla na základě románu Arnošta Lustiga a do filmu jí s maximálním úsilím přetavil režisér Milan Cieslar. Ale teď něco k příběhu filmu, Colette je mladá dívka přijde do lágru s židovským transportem krátce po mladíkovi v podání Jiřího Mádla. Na první pohled ho oslní stejně jako německého velitele, což však divák vyčte spíš z výrazu obou mužů než z tváře francouzské herečky Clémence Thioly.
Načež odstartuje předvídatelný, ale stále působivý obraz soukromého ráje uprostřed pekla, schůzek ukradených navzdory riziku, kradmo pašovaných drobností držících jednoho či druhého při životě – a solidarity ostatních vězňů, jako by i jim láska dodávala sílu.
Nejúčinnější jsou nejvšednější výjevy každodenní mašinerie, kdy může smrt udeřit odkudkoli; stačí klopýtnutí, slůvko, souhra náhod. Mádl proplouvá vypjatou náladou filmu s darem přirozenosti, který jiným schází.
Naopak nejslabší okamžiky nastávají, když snímek sahá po lyrice. Citace z knihy nelze mechanicky vytrhnout, vložit do úst postavám a doprovodit letem ptáků. „Cítím tě v těle i v duši“: co mělo křehkost intimní poezie, zní náhle strojeně, uměle, nepatřičně. Tím se dluh Lustigovi nesplácí.
Obraz místa hrůzy, již otupená mysl míjí s jediným cílem – přežít, má i v Colette věčnou naléhavost. Ale jen koncentrační tábor opustí a ponoří se do vzpomínkových vysvětlivek pravých hodnot, spadne film o deset procent. Úplně zbytečně.
Colette je film mnoha rozporů. Popravdě jsem k němu přišel na premiéru jako slepý k houslím a nic moc jsem o něm nevěděl. pokud začnu pozitivně, tak musím vyzvdihnout technickou stánku filmu: Kulisy, kostýmy a obecně kamera jsou na špičkové úrovni, snímek dobře hraje s barvami i se světlem a téměř v každém okamžiku je radost se na něj dívat. Byl jsem trochu skeptický k nasazení Jiřího Mádla do role Viliho (hlavní mužské postavy), ale zhostil se jí velmi dobře a zatím je to jeho nejlepší výkon. Bohužel tady už výčet kladů končí a s nim i skoro nezasloužené dvě hvězdičky. To co funguje v Lustigových novelách a jistá poetika s tim spjatá křičí na filmovém plátně jako kočka, kterou tahají za ocas.
Film si není jistý, zda chce být akurátním popisem života v koncentračním táboře, dramatem o přežití nebo romantickým filmem, který se pasuje do role do moralismu adaptací ruských realistů. Nejenže mu nejde ani jedno, ale už vůbec mu nejde vše dohromady. Největší problémy jsou filmařsky i ty nejzávažnější. Mizerná režisérská a dramaturgická práce kouskuje film na sekvenci podivných a často nelogických anekdot, kdy každou chvíli nakousne jedno téma a života v táboře a během pěti minut proběhne i katarze. Co se romantického rozměru snímku týče, je fim také tristní. Ať už se soustředíme na poválečnou časovou linku, nebo na tu v koncentračním táboře. Zamilování je okamžité a téměř bezdůvodné (oba spolu prohodí asi dvě věty a následně až do konce pokračují zamilované pohledy), celý vztah je ale chladný a vypadá jako konstrukt někoho, kdo o této lidské emoci četl pouze v Ottově slovníku naučném.
Pravděpodobně nejhorším elementem filmu jsou však dialogy. Postavy v tragických podmínkách, kdy nemají co jíst, pít a hrozí jim smrt každým okamžikem rozvíjejí třípatrové filozofické manoglogy o morálce a lidstvu. Slovo mnology je důležité proto, že postavy jsolu skrz dialog nekomunikují, ale pouze pronášejí z kontextu vytržená moudra, Problémů má film více (ať už dabing, obsazení některých rolí nebo podivné dějové nelogičnosti), ale je to škoda, protože na řemeslně dobrém základu námětu a zpracování se zhmotnil film, který bohužel dokáže vyvolat jenom pozdvižené obočí a zklamání.
